🫶Obrovské díky a poděkování formou rozhovoru s člověkem@ivoskrenek ,který Sanitce přání přispěl neskutečnou částkou a pomohl tím splnit spousty přání. 🫶
Podnikatel, ekolog, sportovec, zakladatel EFG finanční skupiny, ale také hrdý rodič a v neposlední řadě vizionář a velký člověk. Takto by šel v rychlosti popsat Ivo Skřenek. Ale tohle vše jde stranou, dnes je tu totiž jako někdo, kdo se rozhodl podpořit projekt Sanitky přání. Finanční dar ve výši 100.000 Kč a další podporu do budoucnosti dnes stvrdil podáním ruky, a že to je sakra stisk „pořádného chlapa“ si vyzkoušela Ing. Petra Homolová, tisková mluvčí a manažerka Sanitky přání, která se rovnou rozhodla Iva trochu vyzpovídat. Jeho příběh je totiž nejen inspirující, ale zároveň si zaslouží veřejně poděkovat.
Petra:
„Ivo, jak se člověk jako Vy dostane k sanitce přání? Samotnou mě zajímá ta cesta…, přeci jen, v ČR začínáme a Vy jste se ozval sám“.
Ivo:
„Dlouhodobě se jako firma i já sám věnujeme charitativní činnosti, vždy v týmu pečlivě zvažujeme, koho podpoříme. Vážíme si aktivit, které přináší ulehčení života ostatním, případně podporují nemohoucí či lidi s nemožností si plnit své sny. Podporujeme sport, který sami milujeme, (dračí lodě, pozn.) jsme vodní živel (smích) a jeden z kolegů z týmu přišel s tímhle. Začal jsem se o to zajímat, vyžádal si podklady, legalitu projektu. Když jsem si přečetl, co vše Váš počin umožňuje, přišlo mi to fantastické“. A bylo rozhodnuto.
Petra:
„Vážím si Vašich slov, nemám co říct“.
Ivo:
„A já si vážím Vás, vlastně si vážím všech záchranářů, zdravotníků, hasičů, policistů…Každý, kdo se obětuje pro druhé by měl být odbivován. Všichni se snažíme společnosti dávat to co umíme, myslím, že my všichni děláme maximum, proto aby tady na světě bylo lépe. Naší snahou je vytvořit svět více zelený a bez zbytečné ekologické zátěže, vy nám zase chráníte zdraví a životy, jeden bez druhého nemůžeme fungovat. Já si to slíbil na začátku podnikání a když můžeme, podpoříme i něco zcela mimo náš obor, i když oba to děláme pro lepší planetu, jen každý jinak“.
Petra:
„Kéž by na to měl každý stejný názor, případně se na takových projektech mohl finančně podílet stát. U nás to bylo o velké benevolenci a odvaze pana ředitele takový projekt spustit“.
Ivo:
„Pak zřejmě cítil a viděl nutnost pomáhat těm kteří prostě sami nemohou. Ne vždy to asi půjde hladce, jistě se najdou takové hlasy, které budou negativní, třeba se sníží i k tomu, aby to zatratili, ale je potřeba se nevzdávat. Zní to jako klišé, ale mě se to vyplatilo celoživotně. Nepřestat bojovat, jít za cílem své cesty“.
Petra:
„Vážíme si nejen daru ale těchto slov, je něco, co by, jste nám popřál do samotného života projektu?“
Ivo:
„Chtěl bych Vám paradoxně popřát to, aby takový projekt vůbec nemusel existovat, ale víme, že to se nemůže stát. Tak snad jen to, aby každá cesta této sanitky končila úsměvem, pocitem štěstí a pokud to budou slzy štěstí tak i těmi. Abychom si jako společnost uvědomili nutnost takových projektů a nebáli se to risknout. A také abychom si jednou řekli, že to za to stálo. Ať už to znamená v tomto smyslu cokoliv“.
Rozhovor skončil mlčením. Ivo Skřenek se usmál, opět mi pevně stiskl ruku a mlčky odešel. A já přemýšlím nad sílou našeho povídání, a ještě víc věřím v to, že tohle se ta správná cesta.